Začátek minulého století byl pro chemičku v Ústí nad Labem, spadající do sítě továren tehdejšího Rakousko-uherského spolku pro chemickou a hutní výrobu, ekonomicky velmi vydařený. V obřím komplexu výrobních budov a zásobníků chemických látek na okraji Ústí se neustále rozšiřovala výroba a vznikaly nové výrobní technologie.

  Již tehdy existovala v továrně síť úzkorozchodných drážek rozchodu 565 mm a celkové délky asi 15 km. Každá hala i budova byla na úzkokolejku napojena. Po této husté a spletité síti odboček se dopravovaly suroviny, chemikálie, hotové výrobky, ale tehdy také všudy přítomné uhlí a popel. Slabým článkem této dopravy byla tažná síla, neboť v areálu silné koncentrace plynů a hořlavých látek, nemohly být provozovány klasické parní lokomotivy. Jejich místo tak zastávali koně i lidská síla.

  Spolek se tuto palčivou situaci brzdící výrobu rozhodl řešit tehdy naprosto ojedinělou technologií a sice elektrickou dráhou. Díky vlastní a silné elektrárně nic nebránilo tomu, aby firma Siemens&Schuckert zahájila postupnou elektrifikaci stávajících i nově vznikajících tratí. Do počátku provozu v roce 1908 firma také dodala osm a následně dalších šest vlastních dvounápravových lokomotiv s trakčním napětím 220V stejnosměrných a výkonu osmnácti koní.

  Lokomotivu poháněl stejnosměrný motor umístěný napříč v rámu mezi nápravami. Přenos síly byl čelními ozubenými koly přímo na nápravy. Rám lokomotivy na němž je umístěna nástavba s motorem, brzdovými a rozjezdovými odporníky , kontrolér a ruční brzda byl kryt proti nepřízni počasí širokou střechou na  ocelových sloupcích. Na střeše umístěný sběrač byl smykadlového provedení tzv. lyra. Ruční brzda byla vřetenová, ovládaná kolem na stanovišti obsluhy stroje.

 

  V provozu byly tyto maličké lokomotivy velmi oblíbené a některé z nich vydržely díky své jednoduché a kvalitní konstrukci v činné službě neuvěřitelných 90 let!

   Pro Muzeum průmyslových železnic Brno je velkou ctí, že do svých sbírek jeden z těchto strojů od dnešní Spolchemie a.s. získala. Lokomotiva č.13 se stala nejstarším exponátem muzea a po opravě bude dokumentovat počátky elektrické vozby na polních a průmyslových drahách. Oproti původnímu stavu má lokomotiva ruční brzdu rekonstruovanou z vřetenové na pákovou, nedochovaly se též původní světla a šípové sněhové pluhy, dříve umístěné pod představky a bez nichž lokomotiva nyní působí poněkud vratce a neúplně.

Díky finanční pomoci mateřské firmy Siemens se podařilo Muzeu průmyslových železnic dodavatelsky realizovat náročnou renovaci této velmi vzácné lokomotivy. Opravy se ujala brněnská firma Lokomont, mající s opravami lokomotiv bohaté zkušenosti. Při opravě byla lokomotiva včetně děleného šroubovaného rámu rozebrána na jednotlivé části a ty byly zvlášť renovovány. Nápravy byly navíc při renovaci upraveny pro rozchod 600mm, který používá MPŽ. Stejně bylo upraveno i brzdové ústrojí. Renovací prošla rovněž elektrická výzbroj, která nyní umožňuje bezpečný muzejní provoz.  Doplněny byly čelní svítilny, podle původního vzhledu. Ruční brzda po opravě zůstala páková. Jedinou vadou na kráse vzorně renovované lokomotivy jsou zatím chybějící šípové pluhy. Renovovaná lokomotiva byla po opravě převezena do výstavní haly MPŽ ve Zbýšově, kde poutá zaslouženou pozornost návštěvníků. Předváděcí provoz je vázán výstavbou elektrifikovaného úseku tratě. Reálně se prozatím jeví stavba generátorového vozu, který umožní alespoň nouzový předváděcí provoz elektrických lokomotiv MPŽ vlastní silou.

 

       Zde najdete fotoalbum lokomotivy