Historie Zbýšovské dráhy
Historie dolování uhlí v Rosicko-oslavanském revíru sahá doložitelně až do roku 1782. Po roce 1830 dochází v Brně k obrovskému rozmachu průmyslu, který je závislý na velkém objemu uhlí. Na topení uhlím postupně přechází i domácnosti. Přeprava uhlí do Brna pomocí povozů se stává nezvladatelnou. V roce 1845 vyvrcholily problémy s cenou přepravy soukromými povozy a rozkrádáním a pančováním uhlí během přepravy v rozhodnutí – postavit z Brna do Rosic soukromou dráhu. (obec Boží Požehnání, později Zastávka bychom v té době ještě na mapě nenalezli)
Povolení stavby dráhy v soukromém držení bylo vydáno až v roce 1850. Jan Arnošt Hering, který dokázal stavbu ve spojení s ostatními těžaři prosadit a financovat, ji také rychle rozjíždí. Jelikož Severní dráha císaře Ferdinanda, která z Vídně dosáhla Brna v roce 1839, nesouhlasí se společným brněnským nádražím, stává se výchozí stanicí rosické uhelné dráhy nové brněnské nádraží zvané Rosické, později Dolní. Společně vybudovanou stanicí, kde se obě dráhy jen křížily, se staly Horní Heršpice. Součástí projektu je i stavba odbočné trati Boží Požehnání (dnes Zastávka) – Zbýšov, důl Simson s předpokládaným koňským provozem.
Provoz hlavní trati Brněnsko rosické dráhy je zahájen v roce 1856. Odbočná („křídelní“) dráha do Zbýšova pak po průtazích zahajuje až v roce 1862, za to však rovnou v parní trakci. Na zbýšovskou dráhu jsou vlečkami napojeny nejen zbýšovské doly Simson, Jindřich a Antonín, ale i Ferdinand u Babic. V roce 1873 je zbýšovská dráha prodloužena k dolu Anna v oslavanském katastru a celá Brněnsko rosická dráha (BRE) dosahuje před zestátněním v roce 1879 své maximální délky. Po zestátnění se majitelem celé sítě, tedy i zbýšovské dráhy vyjma přípojných vleček, stává StEG. (Pokud se zaměříme na hlavní trať odbočné zbýšovské dráhy, měnili se vlastníci historicky takto: BRE, StEG, kkStB, ČSD, RUD, Kepák Group, MPŽ).
Na zbýšovské dráze rychle přibývají další vlečky ke zbýšovské cihelně a koksovně. Po vzniku Československé republiky sílí snahy o zahájení osobní dopravy do Zbýšova. Ta však nebyla nikdy z technických (sklonové poměry, zabezpečení přípojných vleček) a provozních důvodů (silná nákladní doprava) povolena. Vlastní dopravu na trati do Zbýšova až do konce provozu vždy zajišťovaly lokomotivy státních drah brněnského depa, většinou deponované v zastávecké výtopně. Pro obsluhu vleček dolů Jindřich, Antonín a Simson si Rosické uhlené doly (RUD) pořídily v polovině 60. let dvojici malých polských lokotraktorů Fablok LS-150, deponovaných zpočátku na koksovně u Simsona, později ve vlastní remíze na dole Jindřich II. Traťová rychlost na dráze byla stanovena na 15 km/h oběma směry, prakticky se ovšem doba jízdy po spádu a do stoupání značně lišila, neboť lokomotivy se zátěží do stoupání supěly rychlostí chůze. Velký spád si vynutil také použití přídavných upravených brzdících vozů, deponovaných v Zastávce. Délka hlavní tratě do Zbýšova činila 4,9 km. Prodloužení k dolu Anna za Zbýšovem, které existovalo v letech 1873 až 1913 měřilo necelý 1 kilometr. Jako zajímavost se patří uvést, že asi 360 metrů z tohoto prodloužení využívalo jako svoji vlečku až do roku 1970 zemědělské družstvo. Většina zátěže – vytěženého uhlí mířila do Zastávky a dál, ale vozilo se i uhlí opačným směrem, neboť uhlí vytěžené v zastáveckém dole Julius mířilo do třídírny a uhelného prádla na důl Jindřich ve Zbýšově, kde se mísilo se zbýšovským. Pro tyto „interní“ přepravy měly doly pronajaty od státních drah 13 uhláků. Provoz se ustálil na 4 párech nákladních vlaků do Zbýšova a jednom k dolu Ferdinand u Babic, vše podle jízdního řádu. Velkou změnu do života dráhy přináší až rok 1969, kdy je otevřen centrální důl pro celý rosicko-oslavanský uhelní revír – důl Jindřich II, jehož vlečkové koleje odbočovaly v kilometru 2,7 hlavní trati. Do majetku RUD přechází celá zbýšovská dráha od ČSD s předstihem v roce 1966. Po rekonstrukci v roce 1974 s využitím betonových pražců a svršku S49 je celá dráha už jako vlečka RUD zkrácena jen k centrálnímu dolu Jindřich II a zbylý nepoužívaný úsek do koncového nádraží ve středu Zbýšova u dolu Simson je snesen, včetně mostu. Veškeré vytěžené uhlí v centrálním dole s hloubkou úctyhodných 1550 metrů tak mířilo od roku 1969 po dráze do Zastávky a dále do oslavanské elektrárny. V roce 1974 je zprovozněna devítikilometrová lanovka přímo do Oslavan a doprava uhlí po dráze až na vyjímky (odstávky lanovky) končí. Provoz na vlečce výrazně poklesl, na odbočce k dolu Ferdinand jsou už pouze likvidovány vyřazené vagóny pro Kovošrot. Přibližně v roce 1990 je nakonec snesen i most této odbočky, neboť svou malou výškou koplikoval silniční dopravu dřeva z okolních lesů.
Historie těžby uhlí v rosicko-oslavanském uhelném revíru se definitivně uzavírá 18.2.1992, kdy je vytěžen poslední vozík uhlí z tehdy už jen pomocné šachty Antonín. Prakticky těžba skončila už o rok dřív, stejně jako provoz oslavanské tepelné elektrárny. Zásobování v podstatě celé Moravy elektřinou převzala Jaderná elektrárna Dukovany a pro tu se těží palivo už jinde…
Poslední známá obsluha vlečky do zbýšovského dolu Jindřich II je datována k roku 1997. Fyzicky pak vlečka stále existuje a roce 2005 se jejím vlastníkem v celé délce 2,7 km (krom nakládkových kolejí dolu Jindřich II) stává brněnské Muzeum průmyslových železnic (MPŽ). MPŽ dráhu v letech 2005 až 2017 pro svoje potřeby přestavělo na rozchod 600 mm a symbolicky i obnovilo část odbočky k dolu Ferdinand po snesený most. Dráha tak přežila na rozdíl od mnoha jiných, byť v pozměněné podobě dodnes a dokonce ožila přepravou osob. Její další budoucnost coby muzejní dráhy je zajištěna.
Jiných zachovaných památek na těžbu, krom dráhy, není mnoho. Ve Zbýšově je zachována malá těžní věž dolu Simson, v Oslavanech je zpřístupněna interaktivně těžní věž dolu Kukla a v oslavanském zámku byla zřízena trojrozměrná hornická miniexpozice. Z lokomotiv, které na zbýšovské dráze kdysi jezdily, se v majetku NTM dochovala pouze 422.025. Pro úplnost dodejme, že nejtypičtějšími lokomotivními řadami normálněrozchodné éry zbýšovské dráhy se staly řady 413.0, 524.0 a od roku 1971 pak T458.1.
Podle knihy 160 let železnice z Brna do Zastávky Mojmíra Krejčiříka zpracoval Robert Dujka. ©MPŽ 2017
Lanovka vedoucí z dolu Ferdinand na důl Julius v Zastávce | Důl Simson před rokem 1900 |
Pohled na důl Ferdinad. V popředí je kolej vedoucí do Zbýšova | Nádraží Bozí Požehnání (Segen Gottes) dnes Zastávka kolem roku 1900 |
Panoramatický pohled na důl Jindřich. V popředí je strážní domek který se dochoval do současnosti |