Příběh spolku Muzeum průmyslových železnic (MPŽ) je kronikou nezdolné vůle, dobrovolnické práce a hlubokého respektu k industriální historii. To, co začalo jako nadšení několika jednotlivců pro „rezavé mašinky“, se během třiceti let proměnilo v jednu z nejvýznamnějších sbírek úzkorozchodných vozidel ve střední Evropě a unikátní živé muzeum na pomezí Zastávky a Zbýšova.

Skromné počátky na černovické zahradě (1991 - 1995)

Oficiální historie spolku se začala psát 12. prosince 1991, kdy proběhla registrace tehdejšího „Klubu průmyslových železnic“ (KPŽ). Aktivity členů však sahaly hlouběji do sedmdesátých let, kdy se věnovali dokumentaci zanikajících lesních drah. Symbolicky v den registrace byly do Brna přivezeny první dvě motorové lokomotivy BN15R ze zrušené trati v Hoře Svatého Šebestiána.

Prvním působištěm se stala zahrada v Brně-Černovicích. Na pozemku s extrémním stoupáním (až 95 promile) vznikla předváděcí trať o délce 200 metrů. I přes omezený prostor zde členové pořádali setkání pro veřejnost a vytvořili základ sbírky, která se brzy rozrostla na deset lokomotiv a desítky vozů. Bylo jasné, že zahrada v zahrádkářské kolonii ambicím muzea stačit nebude.

Mladějovská éra: První velká dráha (1995-2005)

Po neúspěšných pokusech o vybudování dráhy v Brně-Bohunicích či Bystrci se pozornost spolku obrátila k Mladějovu na Moravě. Rok 1995 se stal pro MPŽ klíčovým – v květnu byly na tamní unikátní jedenáctikilometrovou trať o rozchodu 600 mm převezeny první stroje. Spolek se podílel na záchraně mladějovské úzkokolejky, opravoval svršek a v květnu 1997 zahájil pravidelné jízdy s parní lokomotivou Krauss č. 1.

Mladějovské období bylo ve znamení velkého rozmachu. Členská základna rostla, sbírka se doplňovala o cenné exponáty a parní provoz se stal vyhledávanou turistickou atrakcí. Nicméně postupem času docházelo k názorovým střetům s novými majiteli mladějovské šamotky ohledně koncepce muzea a intenzity provozu. Tato situace vyústila v rozhodnutí najít pro sbírku definitivní a vlastní domov.

Velké stěhování a nový domov (2005-2017)

Kvůli neshodám s majitelem bývalé šamotky a tratě v Mladějově musel spolek hledat novou lokalitu. Řešení přišlo doslova „za minutu dvanáct“. Spolku byla nabídnuta k odkoupení část bývalé uhelné vlečky ze Zastávky do Zbýšova. Počátkem roku 2005 se MPŽ stalo vlastníkem této tratě. Následovala logistická operace, která nemá v historii českých muzejních spolků obdoby: během jediného roku bylo všech cca 150 vozidel převezeno z Mladějova na nové působiště v areálu bývalého dolu Jindřich II. ve Zbýšově.

Tím začala nejnáročnější etapa v historii spolku. Původní normálněrozchodná vlečka (1435 mm) musela být kompletně přestavěna na úzký rozchod 600 mm. Členové MPŽ vlastními silami snášeli staré kolejnice, upravovali podloží a pokládali nový úzký svršek, přičemž museli vybudovat i kompletní zázemí, depa a dílny.

Cesta do Zastávky a parní renesance (2005-2017)

Po letech mravenčí práce na rekonstrukci tělesa trati přišel další významný milník. V roce 2017 byla úzkokolejka zrekonstruována v celé své plánované délce až k okraji obce Zastávka, kde vznikla dočasná koncová stanice. Tento krok umožnil provozovat delší a atraktivnější jízdy, které propojily Zbýšov se sousední obcí.

Ve stejném období se MPŽ profilovalo jako odborné pracoviště pro opravy historické techniky. V roce 2017 se do provozu po náročné generální opravě vrátila parní lokomotiva Henschel (Fabia) z roku 1913. Tento technický klenot, zachráněný z cukrovaru v Mezőhegyesi, se stal symbolem trpělivosti a odborné erudice členů spolku. Vedle parních lokomotiv muzeum spravuje i unikátní kolekci motorových a důlních lokomotiv, z nichž mnohé jsou jediné svého druhu na světě.

Završení vize: Propojení s hlavní tratí (2025)

Dlouhodobým snem zakladatelů bylo dovést úzkokolejku co nejblíže k nádraží v Zastávce, aby byla zajištěna přímá návaznost na vlaky z Brna. Tento ambiciózní cíl byl naplněn v roce 2025. V rámci modernizace železničního uzlu Zastávka u Brna bylo úzkorozchodné kolejiště prodlouženo až k nově vybudovanému 3. nástupišti stanice.

Tímto propojením získala Zbýšovská dráha v roce 2025 zcela nový rozměr. Návštěvníci dnes mohou vystoupit z moderní elektrické jednotky a po pár krocích nastoupit do historického vagonu taženého parní nebo unikátní motorovou lokomotivou. Muzeum se tak stalo integrální součástí turistické infrastruktury regionu a živým důkazem, že technické památky lze zachovat v provozuschopném stavu i pro budoucí generace.

Muzeum průmyslových železnic dnes není jen sbírkou strojů, ale především komunitou lidí, kteří svou prací připomínají éru, kdy úzkokolejky tvořily krevní oběh průmyslu. Od skromné zahrádky v Černovicích až po moderní terminál v Zastávce ušel spolek cestu, která v dějinách technické památkové péče nemá obdoby.

Černé zlato a ocelová tepna: Historie dolování a dopravy na Rosicko-Oslavansku

Rosicko-oslavanský revír zaujímá v dějinách českého průmyslu zcela výjimečné postavení. Nejenže jde o nejstarší uhelnou pánev na Moravě, ale právě zdejší ložiska kvalitního černého uhlí stála u zrodu moderní dopravy, hutnictví a energetiky. Příběh dolů v Zastávce, Babicích a Zbýšově není jen příběhem o hloubení šachet, ale o vzniku komplexního logistického systému, který zahrnoval železnici i unikátní vzdušné cesty – nákladní lanovky.

Srdce revíru: Zastávka, Babice a Zbýšov

Skutečný rozmach těžby přišel s 19. stoletím, kdy se z drobných povrchových výchozů staly hlubinné giganty. Každá lokalita měla svou specifickou roli:

Zastávka (Boží Požehnání): Faktické centrum revíru. Zdejší důl Boží požehnání (později přejmenovaný na důl Julius) byl založen v roce 1840. Zastávka se stala průmyslovým uzlem s koksovnami a železárnami, které přímo spotřebovávaly vytěžené uhlí.
Babice u Rosic: Dominantou byl důl Ferdinand (založen 1849). Uhlí z Babic bylo velmi kvalitní a zdejší sloje patřily k nejmohutnějším v revíru.
Zbýšov: Symbol hlubinného dobývání. Nacházely se zde doly Simson, Antonín a především Jindřich. Právě důl Jindřich II se zapsal do dějin jako nejhlubší černouhelný důl ve střední Evropě, s konečnou hloubkou úctyhodných 1 550 metrů.

Železnice Zastávka–Zbýšov: Žíla průmyslového organismu

S rostoucí produkcí uhlí přestaly stačit koňské potahy. Klíčovým rokem se stal 1855, kdy byla do Zastávky přivedena hlavní trať z Brna. Na ni navázala stavba vlečné dráhy, která měla obsloužit doly v Babicích a Zbýšově.

Vlečka Zastávka–Zbýšov byla zprovozněna v roce 1862. Původně byla vybudována jako normálněrozchodná (1 435 mm). Její trasa musela překonávat náročné sklonové poměry, aby se z údolí v Zastávce vyšplhala k šachtám na zbýšovském návrší. Tato „ocelová tepna“ umožnila masivní export uhlí do celého rakousko-uherského mocnářství.

Lanové dráhy: Vzdušné mosty přes údolí

Kromě kolejí se nad krajinou Rosicko-oslavanska vznášely i nekonečné řetězce uhelných vozíků. Nákladní lanovky byly efektivním řešením pro transport tam, kde by byla stavba železnice příliš nákladná nebo technicky nemožná.

Lanovka Důl Ferdinand – Důl Julius (Zastávka): Tato lanová dráha sloužila k transportu vytěženého uhlí z babického Ferdinandu přímo k centrální třídírně a koksovně u dolu Julius v Zastávce. Propojovala tak těžbu s finálním zpracováním a napojením na hlavní železniční síť.
Lanovka Důl Jindřich II – Elektrárna Oslavany: Pravděpodobně nejslavnější technické dílo svého druhu v regionu. Tato lanovka o délce přibližně 7 kilometrů byla životodárným spojením pro oslavanskou elektrárnu (první velkou přespolní elektrárnu na Moravě). Vozíky plné uhlí putovaly vzduchem ze Zbýšova přímo do kotelen elektrárny, čímž odpadala nutnost složité překládky na vagony. Siluety stožárů a putujících košů byly po desetiletí neodmyslitelnou součástí panoramatu mezi Zbýšovem a Oslavany.

Útlum a proměna v muzeum

Zlatá éra revíru skončila v únoru 1992, kdy byl vytěžen poslední vůz uhlí na dole Jindřich II. S ukončením těžby utichly lanovky a osiřela i železniční vlečka. Lanovky byly postupně demontovány, ale těleso dráhy dostalo v roce 2005 novou šanci díky Muzeu průmyslových železnic.

Dnes už nad hlavami vozíky s uhlím nelétají, ale díky muzejní úzkokolejce můžete stále pocítit atmosféru doby, kdy toto území bylo energetickým srdcem Moravy.